Byla jednou jedna veselá cikáda, která žila na venkově. V horkých letních dnech trávila čas zpěvem, poskakováním mezi květinami a užíváním si slunce.

Nedaleko od ní žil malý pracovitý mravenec. Od časného rána až do večera sbíral semínka, listy a drobná zrnka, aby si uchoval potravu na zimu.

Cikáda pozorovala mravence a divila se, proč každý den tak pilně pracuje.

– Mravenče, proč tolik pracuješ? – zeptala se cikáda. – Sluníčko svítí, je krásně a louka je plná květin. Pojď zpívat a radovat se se mnou.

Mravenec se usmál a odpověděl:

– Musím si připravit jídlo na zimu. Až přijde zima, budeme potřebovat zásoby, abychom mohli přežít.

Ale cikáda ho neposlechla.

– Do zimy je ještě času dost – řekla a dál si spokojeně zpívala.

Dny ubíhaly. Léto skončilo a podzim začal pokrývat stromy žlutými a červenými listy.

Mravenec nepřestával pracovat, schraňoval zásoby v mraveništi a chystal svůj domov na chladné měsíce.

Cikáda si však dál zpívala a užívala krásného počasí, aniž by myslela na to, co přijde později.

Nakonec přišla zima.

Vítr silně vál, pole pokryl sníh a květiny zmizely.

Cikáda začala cítit velkou zimu a uvědomila si, že nemá jídlo ani teplé útočiště.

Hladová a roztřesená došla k domu mravence a zaklepala na dveře.

Mravenec otevřel dveře a překvapeně uviděl cikádu.

– Co se děje, cikádo? – zeptal se.

Cikáda svěsila hlavu a odpověděla:

– Celé léto jsem jen zpívala a hrála si. Teď mám zimu a nemám jídlo. Můžeš mi pomoct?

Mravenec ji pozval dovnitř, aby ji ochránil před zimou.

Pak jí laskavě řekl:

– Je důležité si život užívat, ale také je třeba myslet na budoucnost a připravit se na těžkosti.

Cikáda si tehdy uvědomila svou chybu.

– Poučila jsem se – řekla. – Příští léto budu pracovat a připravím se stejně jako ty.

Od té doby se cikáda naučila spojovat práci s odpočinkem a už nikdy nezapomněla na důležitost úsilí a odpovědnosti.

A pohádky je konec.